Kompletní článek z Lovosického dneška (5/2024)
12. března 2024 uvedl v sále lovosické knihovny svou přednášku Martin Brůža, amatérský badatel z Lukavce. Přednáška s názvem „Kostel s tajemstvím“ pojednávala o kostele svatého Antonína Paduánského v Milešově. Martin Brůža zde mluvil o stavbě kostela: posluchači se dozvěděli zajímavosti o místní kryptě, oltářích, a především severním průčelí kostela. Pan Brůža nezapomněl ani na bývalou zvonici a přidal i několik zajímavostí, jako bylo místní natáčení filmu Páni kluci z roku 1975, anebo kdy zde točila svůj klip Kamenný Anděl hudební skupina Arakain.
Uvedl také informace o Zdeňkovi Kašparovi Kaplíři ze Sulevic, jeho manželce Anně Terezii Cukrové z Tamfelda. Řeč byla také o rodině kameníka Abrahama Kitzingera a zazněla zde nejen fakta, ale i domněnky, které Martin Brůža ke stavbě místního kostela vyhledal a přednesl.
Tajemství s pokladem milešovského kostela
Každá cesta, každý strom či dům nám vypráví svůj příběh, který na svém místě zažil. Stačí dobře poslouchat. Kdo se zaposlouchá, může si vyslechnout jeden starý a zapomenutý příběh o křivdě, utrpení a lásce, který se nám u milešovského kostela svatého Antonína pokouší šeptem vyprávět pětice Kaplířovských patronů. Zadívejme se na průčelí kostela a zaposlouchejme se do řeči těla svatých, které k nám takto hovoří: Svatý Vojtěch se pootáčí přes levé rameno a shlíží dolů ke vstupu do kostela, stejně tak jedná i Prokop s knihou v ruce. Vypadá, jako by byl zrcadlovým odrazem svého protějšku. Svatý Václav se snaží nákrokem své pravé nohy vystoupit ze své niky, aby též pohlédl ke vstupu do kostela. Ze samotných kostelních dveří vystupuje mohutný spodní vítr vycházející ven. Tím silným tlakem se plášť svatého Vojtěcha přimyká kolem jeho levé ruky a prudkému větru neušel ani jeho plnovous. Stejně tak i Prokop je tímto větrem zasažen. Plášť svatého Václava díky tomuto silnému větru a poletování cípů vyplňuje celou šířku niky. Látka obíhá od bot až po vztyčenou pravou ruku. Svatá Ludmila kajícně vzhlíží vzhůru k nebi, ke svatému Vítu. Klade si na hruď jednu ruku a druhou rukou drží knihu stejně jako svatý Prokop. Celou kompozici zakončuje svatý Vít otáčející se za svým pravým ramenem a shlížející také ke vstupním dveřím milešovského kostela. Zároveň vytváří zrcadlově obrácený protějšek sv. Václava. Jeho plášť je spodním větrem rozpohybován do velkého množství kaskád a oblin a svou dynamikou jako by vytvářel šroubovici. Na první pohled si tohoto příběhu poutník ani nepovšimne, ale zasvěcenci je jasné, jak silný zážitek je zde zachycen a jak velký poklad tento chrám ukrývá.
Proč si nechal Zdeněk Kašpar Kaplíř vystavět na zcela novém místě od základu nový kostel, když jeden starší farní ohrazený věžový se nacházel v severním předpolí zámku? Tou dobou byl poněkud poničený, to je pravda. Proč ale nad stavbou nového kostela osobně sám dohlížel? Dokonce, když nebyl osobně přítomen, stavba kostela se úplně zastavila. A proč Zdeněk Kašpar Kaplíř ve své závěti požaduje, aby byl pohřben právě ve své hrobce v Milešově? To se mimochodem také skutečně 20. října 1686 stalo.
V jeho testamentu se hovoří o tom, že měla být v milešovském kostele sloužena zpívaná mše, chudým mělo být rozděleno šedesát dva zlatých na památku délky trvání obléhání Vídně, a konečně poddaní na panství v ten den nemusili na robotu. Je krypta v kostele jediná a nenachází se v něm náhodou ještě nějaká jiná? Nebyl snad Milešovský kostel předurčen k tomu, aby se stal obrovským relikviářem, nad kterým měl Zdeněk Kašpar Kaplíř dohled? Možná. Otázek kolem kostela je spousta a pro odpověď se musíme vydat trochu hlouběji do historie.
Životopis Zdeňka Kašpara Kaplíře obsahuje řadu nesrovnalostí, a to i přesto, že šlo o významnou osobnost středoevropských dějin druhé poloviny 17. století. Zdeněk Kašpar měl sice některé typické rysy své doby, ale vynikal především svými mimořádnými schopnostmi, měl hluboký vztah nejen k Čechám, ale i k českému národu a skutečně se stal symbolem Čech. Vyslechněme si příběh vyprávěný oněmi pěti patrony z průčelí kostela.
Malému Zdeňkovi Kašparu Kaplíři bylo právě deset let, když byl jeho milovaný děd Kašpar Kaplíř ze Sulevic jako přední činitel stavovské opozice 20. února 1620 zatčen a 21. června 1621 na Staroměstském náměstí ve věku osmdesáti šesti let v Praze jako čtvrtý v pořadí a první ze sedmi rytířů popraven. Hlavy popravených byly v koších zavěšeny na Staroměstské mostecké věži po více než deset dlouhých let. Po uzavření spojenectví mezi Švédy a Sasy se Zdeněk Kašpar Kaplíř účastnil v listopadu 1631 známého tažení Sasů do Čech a v neděli 20. listopadu 1631 byly hlavy popravených za vysoké účasti napříč vrstvami tehdejší společnosti sňaty a uloženy po jedné do zvláštních krabic. Každá lebka byla tehdy opatřena lístkem se jménem, které napsal osobně Mikuláš Diviš, onen úředník, který byl kdysi přibitý za jazyk k šibenici. Krabice pak byly vloženy do jedné společné rakve, kterou slavnostní průvod přenesl za sborového zpěvu a vyzvánění pražských zvonů do Týnského chrámu, kde se konalo velké pohřební shromáždění. Hlavu Kašpara Kaplíře osobně ze Staroměstské mostecké věže sundávali jeho příbuzní, Pavel Osterský Kaplíř a Alexandr Kaplíř. Jeho vnuk Kašpar Zděnek Kaplíř, dvacetiletý jezdecký důstojník, dostal 20. listopadu 1631 čestný úkol být velitelem stráže u Týnského chrámu v Praze, kde se tehdy konaly slavnostní bohoslužby za popravené předáky českého stavovského povstání. Po nich byly hlavy, mezi nimi i hlava jeho děda Kašpara, pohřbeny. Té noci se hlava Kašpara Kaplíře z rakve ztratila… a nejen ona. Shodou okolností Kaplířovo bezhlavé tělo mělo být tehdy před léty hned po popravě pochováno v neustupovském kostele, ale podle výpovědi tamního rychtáře se tělo Kašpara Kaplíře do Neustupova nikdy nedostalo. Mělo být údajně uloženo někde v Praze. Právě poté, co Kašpar Zděnek Kaplíř dosáhl značného jmění a došlo k dostavbě nového kostela a relikviáře v Milešově, byly ostatky s hlavou Kašpara Kaplíře tajně přeneseny do kostela sv. Antonína. Tam spočinuly na místě, o kterém byl Kašpar Zděnek Kaplíř přesvědčen, že ač bude do budoucna probíhat přestavba či rekonstrukce kostela, tak se ho nikdy nikdo ani nedotkne. Toto místo bylo i pro něj tak svaté, že ho hlídá sám jejich největší patron svatý Antonín Paduánský. Obklopují ho proti sobě stojící boční oltáře Zvěstování Panny Marie a Tří králů. Výběr zasvěcení hlavního oltáře nebyl jistě náhodný. Antonín Paduánský patřil k oblíbeným světcům Zdeňka Kašpara Kaplíře – jeho obraz měl také ve své obrazárně. Rovněž zasvěcení oltáře Tří králů má vzhledem ke Kaplířovu křestnímu jménu Kašpar své opodstatnění. Právě králi Kašparovi, na obraze klečícímu před Svatou rodinou, žehná Ježíšek. Další zajímavostí je, že kdesi nahoře na tomto oltáři se nacházela maršálská hůl, kterou obdržel Zdeněk Kašpar za obranu Vídně.